Pacienty je nutno aktivně zapojit do procesu léčby

Do Center chronických ran přicházejí nejčastěji pacienti s doporučením kožního lékaře poté, co selhala lokální terapie nebo od lékaře praktického. V druhém případě sebou pacienti přinášejí řadu výsledků z nejrůznějších vyšetření, odběrů apod. Často jde o výsledky, které již nejsou aktuální či přímo nesouvisí s daným problémem. Ve většině případů zjišťujeme, že byla použita spousta lokálních prostředků včetně moderních krycích materiálů, přesto však ke zlepšení nedošlo. Dlouholetá praxe nám ukazuje, že většina těchto pacientů má jeden společný velmi podstatný problém. Vůbec neznají podstatu své nemoci a nechápou souvislosti, které její stav dále zhoršují. Toto je jeden z přežitků minulých let, kdy na jedné straně stál lékař, co by dominanta, na straně druhé byli pacienti přesvědčeni o tom, že jejich lékař či zdravotní zařízení (potažmo celý zdravotní systém) má prostředky (pilulky) kterými jejich problém vyřeší, aniž by pacient musel sám ve svém přístupu něco změnit. Tento názor je ovšem velmi častý a velmi mylný, bohužel u mnohých stále přetrvává. Naše praxe jednoznačně ukazuje, že pokud pacienta aktivně zapojíme do procesu léčby, jeho stav se viditelně zlepší. Mám na mysli celkový stav. V praxi to znamená, že nejen fyzický, ale také psychický stav člověka zaznamená zlepšení.

Co tedy potřebujeme o pacientovi vědět?

V první řadě si všímáme pacientova celkového stavu (BMI-nadváha, podvýživa, hydratace a barva kůže, stav ochlupení, nehtů, tvaru chodidel (kladívkové prsty, plochá noha, vbočený palec, stav obuvi, použití berlí, ortéz, apod)

Dále hodnotíme výsledky krve (počet červených krvinek, hladinu cholesterolu, hladinu bílkovin, glykémie, funkce ledvin, srážlivost krve,apod.)

K upřesnění poměrů v cévách dolních končetin provádíme ultrazvukové vyšetření, které nám ukáže, jestli jsou v žilách či tepnách nějaké překážky (zúžení, uzávěr, poruchu cévní stěny).

Po zjištění všech uvedených údajů následuje velmi důležitá fáze, kterou je rozhovor s pacientem. Má-li být rozhovor přínosem, pak musí být dostatečně dlouhý a dostatečně věcný. Na jeho konci musíme vědět např. jakou stravu pacient preferuje,jaký je jeho denní režim, jaké množství tekutin za den vypije, zda kouří, zda pije alkohol, jak řeší případné bolesti, kdo mu pomáhá s převazy, jaká je jeho pohybová aktivita, jaké jsou jeho sociální podmínky, jaká je kvalita spánku, apod.

Co by tedy měl každý pacient s nehojící se ránou vědět?

1. proč jeho potíže vynikly a co jeho stav dále zhoršuje
2. metody, kterými lze léčbu podpořit
3. správnou techniku převazů
4. vědět, že pečovat o okolí rány je stejně důležité, jako rána sama
5. znát účinky všech použitých prostředků lokálního ošetřování
6. vědět, že při náhlém zhoršení stavu rány může sám reagovat a zvolit vhodné lokální krytí.
7. znát správnou skladbu stravy a vhodné tekutiny
8. v případě pohybových omezení umět využít kompenzační pomůcky

Nestačí jen vědět, že „mám nemocné cévy“. Pacientovi je nutno vysvětlit, jakým způsobem cévy v těle fungují, co způsobuje jejich poruchu a co ji dále zhoršuje. Pochopením základních principů fungování organismu (samozřejmě s přihlédnutím k věku a intelektu pacienta) máme jedinečnou možnost jak pacienta zapojit do léčebného procesu. Daleko lépe pak snáší a především dodržuje daná opatření. Chápe totiž jejich smysl!!! Tak například bandáže... Je známo, že jejich přikládáním se léčba bércových vředů značně zefektivňuje a zkracuje. Z pohledu pacienta však jde o velmi náročnou činnost a v konečné fázi přiložená bandáž pacienta obtěžuje, protože se „nevejde do bot, je přesvědčen, že do nohou nejde krev a určitě se tak jeho stav ještě zhorší“. Když však pacientovi vysvětlíme funkci správně přiložené bandáže a seznámíme ho s technikou přikládání a především s typem obinadla, které může použít, bude mít k této metodě zcela jiný postoj. Taktéž podpůrná enzymoterapie (Wobenzym) je velmi přínosná všude tam, kde léčba dlouhodobě stagnuje. Jednak je nutno pacientovi vysvětlit jak tyto dražé v těle působí a jak je správně užívat, ale také je třeba říci alespoň přibližný časový horizont očekávaných výsledků. Důležité je také určit správné dávkování. Při volbě lokálního krytí je nutno vysvětlit jak ten který materiál funguje, jak dlouho musí být přiložen a velmi vhodné je říci také jeho cenu! V praxi se tak setkáváme s tím,že pacient sám je schopen pružně zareagovat na případnou změnu v hojení (nejčastěji ve smyslu zhoršení) a např. vymění koloidy za záložky s dezinfekčními účinky (Betadine, Octenisept, Dermacyn)

které stav rychle upraví. A tento moment vidím jako velký úspěch a maximálně aktivní zapojení pacienta (rodiny) do procesu léčby!

Co tedy říci závěrem?

Přestože dnešní doba nabízí velmi širokou paletu nejrůznějšího lokálního krytí, která jsou nepochybně velmi kvalitní, musíme si ponechat určitý nadhled a střízlivost. Pacientům, kteří jsou dekompenzováni, kteří odmítají změnit svůj pasivní postoj k léčbě nebo nerespektují daná doporučení, zůstávají laxní a spoléhají jen na „zázračná krytí“ těm rozhodně lokální terapií nepomůžeme. Zde můžeme pomoci pouze odborným dohledem a trpělivou edukaci (reedukací).